Domov byl pro mě, jako pro spoustu lidí spojen s rodným domem, ale jakmile jsem se z něj odstěhovala, vytvořila jsem si svůj domov, kde jsem byla jen já sama. Bylo to pro mě útočiště a bezpečí v tom, že mi do něj nikdy nevkročilo to, co jsem nechtěla. Mohla jsem v něm odpočívat, kdy jsem chtěla, vařit si, jak jsem chtěla a mohla jsem mít doma bordel takový, jaký jsem uznala za vhodné. Domov se pro mě stal synonymem pohody, klidu a bezstarostnosti. Chodila jsem se do svého bytu zavřít před světem. Byla to černá díra.

Tím, že jsem v něm žila sama, byla situace jiná, než kdybych v něm žila s někým. Když jsem do něj přišla, bála jsem se, že se budu cítit osaměle a že na mě padne samota. Nic takového se nestalo. Lidé byli pořád venku a já jsem za nimi mohla přijít, kdy jsem chtěla. Měla jsem ale navíc možnost také odejít podle mého uvážení. Domov tak pro mě získal novou hodnotu. Domov s rodinou přidá pocit bezpečí, ale v mém bytě jsem se i tak cítila bezpečně, i když jinak. Nemohl mi nikdo pomoci, ale já to nepotřebovala. Nemohl mě nikdo potěšit, ale já jsem se potěšila sama. Nemohla jsem usínat s pocitem, že jsou u mě lidé, kteří mě milují a já je, ale zjistila jsem, že je nepotřebuju u sebe fyzicky, ale mám je v srdci. Když člověk usíná s lidmi v bytě nebo v domě, určitě se cítí více součástí společnosti a komunity, se kterou cítí sounáležitost.

Do které patří. Jenomže já jsem zjistila, že patřit někam je jenom pocit a vůbec ho nemusíte mít, když sdílíte prostor. Naopak ho můžete získat mimo tím, že si vybudujete svojí vlastní půdu pod nohama a svojí identitu. Přestaneme se tedy spoléhat na okolí a proto se naučíte spoustu užitečných věcí, abyste přežili. Tyto věci mohou být nápomocné i vašemu okolí. Jako samostatná jednotka jste schopnější ve své komunitě. Nezatěžujete je, ale odpomáháte jim. To bylo velmi zajímavé zjištění, které vedlo k většímu pochopení svobody, což ale neznamená zpřetrhání vazeb.