Jako dítě jsme si hrála se sourozenci, že máme obchod a že my jsme prodavači. Dodnes si živě pamatuji, jak jsme doma zabrali celou garáž, kterou jsem si přepažili na tři díly. A každý tam měl svůj malý obchůdek. Náš otec ze začátku nadával, že nemá kam dát auto, ale když viděl, jak si tam hezky hrajeme a učíme se u toho i počítat, tak nám to tam nechal. Jako děti jsme tam prodávaly různé hračky a ovoce, které jsme posbíraly na zahradě nebo na cestě. Taky si pamatuji, jak jsem šla se sestrou kolem ulice a sousedům jsme trhaly růže. Ty jsme pak měly v plánu prodávat, dokud na nás nevyběhla paní a nadala nám, že jí nemáme trhat její drahé růže. Víte, bylo nám asi sedm let a o kvalitních růžích jsme nic nevěděly. Nicméně nám hra na obchod vydržela asi měsíc, pak nás to přestalo bavit. V garáži byl opravdu velký bordel, všude se válely papírky a rozbité hračky. Vše jsme uklidily a otec měl volnou garáž.

Svou garáž nutně už potřeboval, protože začal pracovat jako distributor léčiv ve svém kraji. Ze začátku jsme nevěděla, co je to za práci, takže mi to otec vysvětlil. Jedná se prý o důležitou práci, která se musí provádět zodpovědně a svědomitě. Chtěla jsem s otcem někdy jet a vidět, jak nakládá léky a jak je vykládá, ale to prý nemohu. Navíc je to prý úplně jinak, než si představuji.

Nechala jsem to tedy být a dál jsem žila svým životem. Uběhly roky a já pak dostala nabídku práce distribuce cvičebních pomůcek do rehabilitačních center nebo distribuce léčiv. Ihned jsem si vzpomněla na otce. Vždyť je to přeci podobná práce. Práci jsem ráda vzala a vzpomínala jsem u toho na tatínka. Práce mě bavila a opravdu je to nejen o ježdění a vykládání zboží, ale jde i o poctivost a mít cit pro práci, kterou jsme měla. Práci jsem dělala dobře a musím říct, že to byla jedna z mých oblíbených prací. Pokud někoho baví řídit a více se potkávat s lidmi, tak práce distributora je podle mě pro něj ta nejlepší volba.